Pád ledové královny - Pád ledové královny

Pomalu kráčela k oltáři a ani záchvěv jejího obličeje nenaznačoval, že by jí cloumaly jakékoliv emoce. Tvář měla ukrytou pod krajkovým, sněhobílým závojem, ale přesto si nedovolila ani na vteřinku vypadnout z role.
Chtěla s ním být už konečně sama.
Polibek, podpis, hostina…
Lehce rezervovaně a povýšeně rozdávala úsměvy na všechny strany a, zavěšená do něj, přijímala gratulace, klidná a vznešená jako ledová královna. Uměla zachovávat dekorum.
Blackové vychovávali své dcery dobře.
K ránu, po noci plné vášní, se k němu váhavě, trochu bázlivě přitulila jako malá holčička. Byl starší než ona, aristokrat každým coulem, když se něžně, třebas zároveň ironicky, usmíval její naivitě. Šel z něj trochu strach, ale přesto ho zbožňovala. Byla hrdá na to, že může být ženou takového muže.
„Miluju tě,“ šeptla mu do ucha tiše.

* * *

„Luciusi,“ vykřikla radostně, když konečně zaslechla zvuk jeho přemístění. Při pohledu na něj však ztuhla hrůzou.
„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě.
„Vypadni,“ přikázal jí zostra.
„Co…“
„Vypadni!“ zařval a rychlými kroky přešel do koupelny, až mu kolem obličeje povlávaly stříbřité, téměř bílé vlasy. Rukávem hábitu mu prosakovala krev.
Poslechla. Přešla k sobě do ložnice, strhla si z hrdla perlový náhrdelník a nedbale ho pohodila mezi klenoty ve skříňce na svém toaletním stolku. Nechala ze sebe spadnout šaty a lehla si do své postele s nebesy. Se zamračeným výrazem zírala na strop a nepřítomně se šimrala pramínkem svých zlatých vlasů po tváři.
Náhle se ozvalo vrznutí dveří. Naklonil se k ní a políbil ji na šíji.
„Cissy,“ zašeptal jí do ucha.
„Hm?“ zavrčela.
„Víš, že tě mám rád,“ řekl měkce. „Neměla´s nic vidět. Víš, že Pán pozná jakékoliv špatné… myšlenky. Kdyby tě snad něco napadlo, zpochybnilo tvou loajalitu…“
„Pověz mi,“ přerušila ho, „jak dlouho to ještě bude trvat? Kdy bude konec těm mudlovským šmejdům? Zatím se – “
„Dost už!“ vyštěkl a podíval se na ni způsobem, z kterého ji zamrazilo. „Nebuď netrpělivá. Malfoyové umějí vyčkávat, nebo ne?“
„Máme čekat, až…“
„Dnes to byli bystrozorové,“ řekl upjatě, rty stažené do tenké čárky. „Zaplatili za to. Už se domů nevrátí.“
„A co když se příště nevrátíš ty?“ zeptala se ho slabě. Její otázka jako by roztříštila ledy.
„Vždy se vrátím, slibuju. Nedělej si o mě starosti.“
„Chtěla bych tam být s tebou,“ postěžovala si nespokojeně.
„To nemůžeš,“ zchladil její zájem. „Byla jsi Pánovi představena a on tě shledal vhodnou pro jiný úkol. Něžná ručka Narcissy Malfoyové se nesmí pošpinit krví, ani označit znamením Zla, dokud nezvítězíme. Potom…“ nechal větu nedopovězenou.
Během jeho řeči se Narcissa uklidnila. Má pro Pána zla také svou cenu. Nedotknutelná, vznešená Narcissa Malfoyová může otevírat dveře, které by jiným zůstaly uzamčené. Vzpomněla si na den, kdy ji Lucius poprvé vzal k tomu člověku, jehož cíle přijali za své. Lord Voldemort ji zkoušel. Na tu bolest nikdy nezapomene…
Lucius jako by pochopil, co se jí honí hlavou, a přisedl si k ní na postel.
„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil… nebo našemu dítěti,“ řekl a pohladil ji po malém, lehce se vzdouvajícím bříšku. A ona věděla, že své slovo dodrží.
Lucius vždy držel své slovo.

* * *

„Koukám, že další Malfoy bude už brzy na světě,“ ušklíbla se Bellatrix. Narcissa se musela držet, aby po ní nevystřelila nějakou kletbu, ale věděla, že si to nemůže dovolit. Jednak by to bylo dětinské a jednak – její sestra byla vždy lepší čarodějka, pokud došlo na útočná kouzla, a poté, co se stala první ženou, kterou Voldemort přijal do nejužšího kruhu svých Smrtijedů, skutečně nebylo moudré dostat se s ní do křížku. Narcissa Bellatrix podezřívala, že dělá oči na Luciuse. Bylo jí dobře známo, že Bella bere své manželství s Rodolphem Lestrangem spíše jako formalitu a oboustranně výhodnou dohodu o spolupráci. A Lucius…
Pán zla byl poslední dobou zjevně něčím rozptylován. Narcissa nevěděla, co přesně se děje, ale domnívala se, že mu nevychází nějaký důležitý plán. Lucius se teď často vracel domů pozdě a občas se ještě třásl po přestátých kletbách – bylo jedno, od koho pocházely. Bála se o něj. Vždycky však dodržel svůj slib, vrátil se. Zatím.
„Doufám, že už jste si sehnali dobrý tým lékouzelníků sem domů, abys měla při porodu prvotřídní péči,“ prohodila Bella jízlivě.
„Lucius se o to postará,“ pokrčila Narcissa rádoby lhostejně rameny, ve skutečnosti však napjatě čekala, kam její sestra svými otázkami míří.
„V nemocnicích je dnes dost nebezpečno,“ nasadila Bellatrix důležitý výraz. „Mám dojem, že v nějakém zapadlém mudlovském městě budou mít dnes nehodu,“ řekla svatouškovsky s dobře hraným údivem a zvědavostí.
Narcissa mlčela, uvažovala, čeho se její sestra snaží dosáhnout.
„Tvůj manžel to tam bude vést,“ navázala Bellatrix. „Pán chce prozkoušet jeho oddanost.“
„Proč…“ zalapala Narcissa po dechu, náhle sevřená podivnou předtuchou.
„Už budu muset jít,“ řekla černovlasá čarodějka a ladným pohybem si uhladila záhyby na svých černých šatech. Ve dveřích se otočila a s úšklebkem supa, vrhajícího se na mršinu, se rozloučila:
„Víš, Narcisso, Pán zla má skutečně ‚v lásce‘ malé děti. Měj se dobře, sestřičko.“

Ten den se Lucius vrátil brzy. Opět měl na hábitu krev. Tentokrát ale cizí.

* * *

Týden nato Narcissa porodila, její manžel jí celou dobu stál po boku, dokonce jí slíbil, že s ní bude i několik dalších dnů doma. Když nakonec, naprosto vyčerpaná, sevřela svého syna v náručí, zaplavil ji podivný, tísnivý pocit. Jediný pohled na Luciuse stačil, aby si uvědomila, čím bylo vykoupeno jejich štěstí. Kolik životů muselo uhasnout, kolik lidí zemřelo? Lucius říkal, že to byla spodina světa, mudlové, prakticky zvířata. Narcissa tomu vždy skálopevně věřila.
Dokud se nestala matkou.

* * *

Hladil ji po nahých zádech, každý jeho dotek ji rozechvíval. Třásla se vzrušením, když ji jeho vlasy šimraly na prsou.
Bylo jí do pláče.
Dříve jí při milování šeptal sladká slova. Dnes to byly jen plány Temného pána, přesypané přes síto toho, co se jí bál říct, nebo co jí říct nesměl. Narcissa se dozvěděla, že útok na nemocnici nebyl vybrán náhodně. Toho dne tam šla na kontrolu jakási těhotná čarodějka se svým manželem, kteří prý už nějakou dobu křížili plány Pána zla. Podvakrát mu unikli, potřetí se jim to nepodařilo… Smrtijedi mívají přesné informace.
Stále však netušila, proč si vybral pro vedení tohoto útoku zrovna Luciuse.
Tyto myšlenky však nakonec odsunula stranou. Rozhodla se přenechat je někomu jinému… třeba Bellatrix, jestli ji to tak baví. Ona měla svou rodinu, a i když by si leccos přála jinak, byla šťastná. Jejich rod byla vážený a ctěný. Jí samotné záviděla leckterá čarodějka z kruhu jejich známých. A malý Draco, její pýcha a chlouba, pěkně rostl a byl zdravý – co jen si více žena může přát?
Pouze Lucius…
Záleželo mu na nich, na obou. Věděla, že je nikdy nezradí.
A to muselo stačit.

* * *

„Proboha!“ vykřikla Narcissa hrůzou, když našla svého syna sedět na koberci u knihovny, spodní poličku odklopenou. Na zemi ležel rozbitý zelený flakónek, několik jich bylo převržených a s jedním malým si Draco právě hrál.
Všechny lektvary byly jedovaté.
Některé smrtelně.
Draco se usmál bezzubými ústy na svou křídově bílou matku, cucal si při tom prsty. Byly potřísněné tekutinou.
„To ne…“
Narcissa měla co dělat, aby se pod ní nepodlomila kolena. Přiskočila ke svému dítěti a odtáhla ho od skrýše, která se mu mohla stát osudnou, a vyrvala mu ruku z pusy. Mávla hůlkou a střepy se snesly do malé krabičky. Vzala syna do náruče, ve volné ruce sevřela krabičku. Jako v mrákotách se přiřítila ke krbu.
„Tkalcovská ulice!“ vyvřískla s hlavou v plamenech.
Jeden krb, druhý, třetí, míhalo se paní Malfoyové před očima, než konečně spatřila známou místnost.
„Severusi!“ zvolala z plných plic. Místnost byla prázdná.
„SEVERUSI!!!“
Ticho. Slyšela tikat hodiny na stěně.
Když už to trvalo roky…
„Co se děje, Narcisso?“ ozval se hluboký hlas a přes roštem se objevila štíhlá postava v černém plášti.
„Pojď ke mně, rychle…tak dělej!“ zaječela hystericky a vrátila se ke svému synovi. Zaslechla totiž tiché vzlyky.
„Ne… ne, sakra!“
Dítě, v obličeji úplně bez barvy, se svíjelo na zemi v křečích a křičelo bolestí. Narcissa se v panice začala rozhlížet kolem, jak by mu pomohla. Hladila ho po hlavě.
„Vydrž, prosím tě,“ šeptala vyděšeně.
Krb, židle, koberec, krb, obraz, karafiát, krb… Jak se má karafiátem zastavit otrava?!
„Kde je ten zatracený Snape?“ zařvala zoufale.
Konečně se z krbu vynořil mistr lektvarů.
„Co se…“
„Draco umírá!“ zachraptěla s očima plnýma slz a zhroutila se v pláči na zem.

* * *

Severus byl skutečně velký znalec. Pouze čichem ze střepů se zbytky jedu a podle Dracových příznaků určil okamžitě, co ukrýval nebezpečný flakon a během dvou minut přinesl ze svého domu lahvičku s protijedem.
„Měl štěstí,“ řekl Narcisse, když, stále ještě otřesená z prožité hrůzy, ale neskutečně šťastná, uložila své dítě ke spánku. Trvala na tom, že u něj bude bdít celou noc, proto si Snape přitáhl židli a posadil se vedle postýlky k ní.
„Tohle musel být lektvar, který Malfoyové používali proti svým nepřátelům na hostinách, když se jim chtěli dívat při umírání do očí. Jsou i jiné, které se začnou projevovat po dni nebo po týdnu a nejsou prakticky rozpoznatelné ani po důkladné analýze, i když máš k dispozici dostatek původního jedu. A na některé…“
Neexistují protijedy, to Narcissa věděla. Luciusův otec byl velký odborník na lektvary, z čehož měli užitek jak on sám, tak i jeho syn. Kdyby teď měl nejmladší potomek rodu zemřít přeneseně jeho rukou…
Ironie.
Večer, poté co se Lucius vrátil domů, s ním hovořila o celém incidentu. Vyšlo najevo, že Draco nevědomky odhalil jednu z nejlépe ukrytých skrýší v rodinném sídle, tu, která se otevřela jen kouzelníkovi jménem Malfoy. Batole, které se teprve nedávno naučilo lézt, se dostalo, kam nemělo, když jeho matka náhodou usnula nad knihou, zatímco chůva... Záležitost s chůvou vyřešil Narcissin manžel. Stará zmizela a do dvou dnů se objevila nová čarodějka, pravděpodobně pečlivě informovaná, co by se mohlo stát.
„Zajistím, aby se nic podobného nemohlo opakovat,“ přislíbil Lucius. „Zítra se zastavím u Severuse, musím mu poděkovat.“
A Narcissa si uvědomila jednu věc.
Draco byl pro ni tím nejcennějším na světě. Nedokázala by přenést přes srdce, kdyby ho měla ztratit.

* * *

Byla neděle, rodina Malfoyových mlčky seděla u oběda, Narcissa a Lucius na pohodlných, elegantně vyhlížejících mahagonových židlích, Draco na dětské židličce s vysokými nohami. Právě jedli těstoviny se zvláštní omáčkou, jejíž název by pravděpodobně svou krkolomností a délkou vyděsil většinu prostých obyvatel planety Země, kromě několika rodilých italských kuchařů, když Lucius nadhodil téma k rozhovoru.
„Přemýšlel jsem, kdy najmeme Dracovi soukromého učitele.“
Narcissa spolkla poslední kousek rajčete, úhledně položila stříbrnou vidličku na prázdný talíř a pokynula skřítce schované ve stínu, aby ho odnesla.
„Takhle brzy, když ještě neumí ani mluvit?“ zeptala se s mírným zamračením. „Já jsem měla učitele až ve čtyřech letech, do té doby se věnoval pouze Bellatrix a Andromedě.“
„Andromeda Tonksová?“ zvedl Lucius obočí výsměšně. „Možná, že kdyby vaši rodiče zvolili zodpovědnější přístup…“
„S ní byly vždycky potíže, nemysli si, že… musíme se o ní teď bavit? Nestačí, že nám tu ostudu tak laskavě připomínali na tom večírku u Rosierových?“
„Tak už snad chápeš, proč nechci u výchovy našeho syna nic zanedbat. Temný Pán se zmiňoval…“
„O čem?“ vyštěkla Narcissa. Nesnášela, když Lucius začal mluvit o něčem ze svého smrtijedského života. Zvláště v posledních dnech, kdy Rodolphus Lestrange, manžel její sestry, málem přišel o život a Bellatrix samotnou téměř chytili členové toho proklatého Řádu, když se s ním přemisťovala pryč. Narcissu samotnou to udivilo, vždy předpokládala, že její sestře je Lestrange úplně lhostejný, ale možná, že po těch letech soužití, k němu začala pociťovat jakousi loajalitu…
„Až Draco dospěje, mohl by se stát jeho pravou rukou. Pán Zla dokonce říkal, že by se na něj občas zašel podívat, jak vyrůstá… Naše rodina je jedna z nejváženějších a nejčistokrevnějších na světě,“ prohlásil Lucius hrdě.
Narcissa něco odvětila, ale v duchu ji polilo horko. Neuvědomila si předtím, jaký zájem by mohl nejmocnější černokněžník, ne-li celého světa, tedy minimálně západní Evropy projevovat o jejího syna. Její sluníčko, malý zlatovlasý poklad by se měl stát Smrtijedem? Co kdyby se mu něco přihodilo?! Ti bystrozoři…
A Narcissa si nedělala iluze, že bystrozoři jsou to nejhorší, co by je mohlo potkat.
Zdálo se jí, že se do jejich klidného života pomalu vkrádá temný stín, přinášející s sebou odporný hnilobný zápach, znamení zkázy a rozkladu. Proč si toho nevšimla dřív?

* * *

„Nemůžu ti nic říct, tak to už konečně pochop,“ zakřičel na ni vždy tak ledově chladný Lucius.
„A proč ne?“ zeptala se Narcissa naštvaně. „Myslíš, že bych to šla vykládat babkám na Příčnou ulici? Jsme manželé, mám právo vědět, co se s tebou děje. Slíbil jsi, že ten týden budeme s Dracem všichni tři spolu, pryč od války a povinností, jenom jako rodina. Školní rada se schází jednou za čtrnáct dní, ti tě přece mohou postrádat! Tak už se…“
„Nemůžeme odjet, brzy se budou projednávat důležité věci a já jako jeden z externích poradců ministryně musím být při tom, kromě toho mě tu bude potřeba.“
„Bude tě tu potřeba?!“ zařvala na něj Narcissa. „A k čemu tě bude Pán potřebovat, že nemůžeme mít ani chvilku klidu? Nemá snad dost poskoků na to, aby…“
Náhle šokovaně vykřikla a oči se jí rozšířily. Chytla se za rudou, bolavou tvář, na které se rýsoval obrys Luciusovy dlaně. Nevěřícně na něj zírala. Vzápětí se rozmáchla, aby mu facku oplatila, ale on její ruku zachytil ve vzduchu a bolestivě jí ji zkroutil, až Narcissa upadla na zem.
„Už toho bylo dost,“ řekl mrazivě, když svrchu shlížel na svoji ženu, vzlykající na zemi. Překročil ji a zamířil do pokoje pro hosty. Po chvíli se i ona roztřeseně zvedla, aby šla utišit malého Draca, kterého vzbudila hádka rodičů.
Tu noc spala Narcissa poprvé sama. Nebo by spala, kdyby se jí podařilo usnout.
Hlava jí třeštila, když zírala do stropu v jejich ložnici a horké slzy jí stékaly po rozpálené líci.

Druhý den se usmířili. Lucius vzal Draca i ji do blízké vesnice na zmrzlinový pohár, po dlouhé době mohli konečně na chvilku opustit své rozlehlé panství. Ve vesničce žili převážně mudlové, takže se Malfoyové museli po příchodu domů všichni vykoupat a pro jistotu ještě použít sérii čistících kouzel, aby znemožnili možnost vzniku nějaké nákazy, ale i přesto to stálo za to.
Jakkoli však bylo toto odpoledne příjemné, měla Narcissa neodbytný pocit, že jejich vztah s Luciusem seznal trhlinu. Nemusela být příliš velká… ale byla tam. Stále věřila, že je má skutečně rád a že je bude chránit, když to bude potřeba.
Nebyla už si ale jistá, jaké by k tomu mohl použít prostředky.

* * *

Večírek byl v plném proudu. Narcissa byla oblečena v hedvábných, trochu éterických, kolem pasu pevně obepínajících tmavě zelených šatech, sahajících až k zemi, které dokonale kontrastovaly s její světlou pletí a volně rozpuštěnými vlasy. Vypadala jako víla, když překonávala sama sebe v roli okouzlující hostitelky. S hrdě vypjatou hlavou vítala nově příchozí, se sevřenými rty komandovala skřítky, s jistou dávkou roztomilé ironie bavila hosty a s obrovskou energií dohlížela na poslední úpravy sváteční tabule. Byla to velká událost, jejich domovu se mělo poprvé dostat pocty, o jaké se mnoha jiným kouzelníkům ani nesnilo. Čekalo se již jen na jednoho člověka, aby se mohli pustit do jídla.
Na návštěvu měl přijít i Pán Zla.
Konečně se otevřely dveře a dovnitř vešla vysoká postava v černém plášti. Všichni okamžitě ztichli.
Šel dlouhými, pružnými kroky, a Smrtijedi, výjimečně oblečení ve slavnostních hábitech místo černých plášťů s kápí a maskou, mu ustupovali z cesty.
„Můj pane,“ zvolal Lucius Malfoy a poníženě se uklonil před svým vznešeným hostem, aby ho vzápětí uvedl k pohodlnému křeslu v čele dlouhého stolu. Na to se k němu připojili i ostatní a zasedli na svá místa.
Lucius ještě naposled vyřkl několik zaklínadel, aby obnovil bariéru, která zabraňovala přemisťování ze sídla i do něj, odpojil letaxovou síť, zkontroloval ochranná kouzla, aby bezpečnost Pána Zla nic neohrozilo – a večeře mohla začít.

* * *

„… a přijal mě na místo učitele,“ dokončil Severus s úšklebkem. „Říká se, že Brumbál má takový komplex dávat lidem ‚druhou šanci‘ a zachránit je ‚ze spárů temnoty‘. Je dost snadné získat si jeho důvěru…“
Narcissa přikývla, o mudlomilovi Brumbálovi toho už slyšela hodně. Přes jeho zvrácené sympatie k nečistokrevným, se o něm proslýchalo, že je velice dobrý kouzelník a umí ochránit ty, kteří jsou mu věrní. V určitých ohledech byl ale Brumbál prostě hlupák, Severusova slova to dokazovala.
Rozloučila se s ním a přešla k míse s ovocem na vysokém podstavci, která stála u stěny jídelního sálu. V ruce držela sklenku bílého vína a pozorovala své hosty. Venku se začínalo stmívat.
„Máte krásného syna, Narcisso,“ ozval se chladný hlas. Narcissa sebou málem trhla, ale bleskově dostala své reakce pod kontrolu a s úsměvem se otočila na muže s červenýma očima.
„Děkuji, Pane,“ odpověděla s úklonou hlavy. Draco právě něco žvatlal, když si hrál opodál s malým Tedem od manželů Nottových.
„Rád bych se na něj podíval trochu blíž,“ řekl Pán Zla.
„Ovšem,“ odvětila klidně, ale žaludek se jí sevřel neklidem, když Draca zavolala, aby k nim přišel.
Dítě se pomalu dobatolilo na svých krátkých nohách až před svou matku a vysokého muže v černém plášti. Narcissa ho zvedla do náručí. Veliké, šedé, důvěřivé oči se střetly s přivřeným pohledem těch rudých, za nimiž jako by plál mrazivý, ledový oheň. Náhle Draco odvrátil zrak, zkrabatil pusu a pevně se přitiskl k matce.
„Bubák,“ zašeptal bojácně a zaťal drobné prstíky Narcisse do ramenou.
Z pohledu Pána Zla sršely blesky. Natáhl svou bílou ruku k vyděšenému uzlíčku, když náhle ztuhl. Mezi jeho prsty a Dracem se objevila neviditelná, ale pevná stěna.
Temný pán spustil ruku a rozesmál se nepříjemným, skřípavým smíchem, až se Narcisse zježily vlasy na zátylku. Jindy by snad zářila radostí, jenže tohle skutečně nebyla vhodná příležitost pro první kouzlo jejího syna.
„Tak malý chlapec a už projevuje známky magie, bude mít velký talent,“ zamlaskal Pán Zla uznale a znovu si přeměřil Draca pohledem, jakým handlíř odhaduje nového koně. V Narcisse se vzedmula nevídaná vlna odporu a vzteku. Tenhle…člověk mohl za to, že se jí její manžel vzdaloval, a teď by jí chtěl sebrat i jediné dítě?
Kreatura, říkala si v duchu, tohle je…
A v tom se zadíval přímo na ni.
Dej si pozor, Narcisso, zaslechla v hlavě nenávistná slova. Dej si pozor, protože tohohle chlapce nezkazíš. Bude můj! A potom jízlivé zachechtání: Lucius ti neukázal obrázky z té porodnice, že? Dívej se, holčičko, dívej se a uč se!

Točila se. Zamlžené vidiny, rozostřené uličky, neznámé paprsky…
A potom se obraz vyjasnil, jako by ho měla přímo před sebou.
Krev. Zpřevracené postýlky. Mrtví lidé. Děti…
A tomu všemu velel jeden muž s kamennou tváří, kterou se jen občas mihl krutý úšklebek.
Lucius.

Před očima se jí objevily mžitky. Zděšeně klopýtala zpátky se synem přitisknutým k hrudi, když náhle spojení pominulo.
„Bylo mi potěšením, paní Malfoyová,“ zasyčel Pán Zla sladce a sebejistým krokem se vzdálil, zanechávaje za sebou poraženou, vyděšenou a poníženou matku ročního dítěte.

Narcissa byla Malfoyová, rozená Blacková. Blackové vychovávali své dcery dobře. Blackové se nenechávají srazit na kolena jen tak snadno. Malfoyové se nevzdávají předčasně, pokud není soupeř příliš silný a bitva beznadějná.
Pán Zla byl příliš silný soupeř pro Narcissu Malfoyovou, rozenou Blackovou, a dobře to věděl. Její vzpouru mohl rozdrtit tak lehce, jako by rozšlápl švába nebo vyslovil smrtící kletbu. Jenže bylo něco, s čím nepočítal.

Narcissu Blackovou – Malfoyovou mohl zastrašit.
Cissu, zoufale milující mámu, však ne. A tak se odhodlala k bláznivému kroku.

* * *

Byla tma, ale na nebi přesto nebyly vidět hvězdy. Byly schované za mraky.
„Tiše!“ vyhrkla Narcissa sípavě na fňukající dítě ve své náruči.
Panství Malfoyova rodu bylo velmi rozlehlé. K nejbližší bráně to byla od domu minimálně půlhodina ostrého běhu. Narcissa nikdy nebyla dobrá běžkyně. Teď navíc nesla zmítajícího se chlapce, který vážil celých jedenáct kilogramů. Pot se z ní jen lil, v boku ji nesnesitelně píchalo a točila se jí hlava, ale přesto nepolevovala v nasazeném tempu.
„Áárh!“ vykřikla, když se jí v dlouhých šatech zamotaly nohy a upadla na zem, oběma rukama chráníce Draca. Látka se protrhla a ostré kamínky štěrkové cesty se jí zabodly do kůže na rukou i nohou. Sebrala poslední zbytky sil a celá poškrábaná se zvedla. Neschopna dalšího běhu, přešla do vrávoravé chůze. Boty na vysokých podpatcích byly pro podobnou tůru naprosto nevhodné, ale Narcissa věděla, že nesmí ztrácet čas, než bude tahle příležitost pryč – stejně jako její odvaha.
Když spatřila známou zatáčku, poskočilo jí srdce. Už jenom pár desítek metrů a bude se moci přemístit. Věděla, že přemisťovat se s malými dětmi může být velmi nebezpečné, ale teď byla ochotná odvážit se všeho, aby Draco nebyl jednou vydán na pospas Pánu Zla. Navíc to byla sotva hodina, co Draco projevil kouzelnické schopnosti, jež poukazovaly na to, jak silná magie v něm asi dříme. To značně snižovalo riziko. Jako Malfoyová by byla mohla strhnout protipřemisťovací zábrany a zmizet hned, ale bála se. Nějakou dobu to trvalo a její manžel by to vycítil. Lucius…
Tohle nebylo možné! Možná jí Pán lhal, manipuloval s ní. Muselo to tak být, jen vytvořená představa, iluze. Určitě jí ukázal hloupou iluzi a ona na ní skočila. Medvídek v rukou dítěte s doširoka otevřenýma očima, roztříštěná váza na květiny, uštvaná žena krčící se v rohu, krev…
Ta hrůza!
Věřila, že plány na očištění pokrevních linií, jsou správné a věděla, že se neobejdou bez obětí, stejně jako pozdější přemisťování mudlů do rezervací. Ale tohle byla spoušť, příšerná katastrofa. Jatka. I kdyby to byly jen představy! Nechtěla, aby se její andílek stal řezníkem, pohodlným nástrojem v rukou Temného pána… a v rukou svého otce.
K tomu nedojde.
Stanula před bránou.
Prudce oddychovala, jak se snažila popadnout dech. Bleskurychle si přehodila Draca do levé ruky a pravou hledala v cárech šatů, až nahmátla klíč. Hbitě ho strčila do zámku. Šel ztuha, jako by ji sama brána nechtěla pustit pryč. Zabrala. Zámek zaskřípal. Bezvýsledně. Zkusila to znovu. Neúspěšně. Vykřikla vzteky.
Postavila Draca na zem a vší silou se do klíče opřela. Ozvalo se cvaknutí. Narcissa se rozesmála. Zaplavila ji ohromná vlna úlevy a štěstí, že tenhle horor skončil. Dotkla se kliky a začala plynule odříkávat latinská slova, aby uvolnila zakletí. Už byla za polovinou, když…
„EXPELLIARMUS!“ zaburácelo za ní.
Škubla sebou, když jí hůlka vylétla z ruky. Otočila se, ale stačila pouze vykřiknout. Další paprsek jí podtrhl nohy, takže se už podruhé během několika minut poroučela k zemi. Bezbranná a špinavá se zvedla na kolena. Uštvaně se rozhlédla, neúspěšně hledala možnost záchrany. Náhle sebou rychle škubla do strany a spěšně popadla malého Draca. Přitiskla se k železným mřížím, jako by jí mohly poskytnout nějakou ochranu, svírajíce přitom své dítě na prsou. Blonďaté vlasy jí padaly do tváře.
Pevně sevřené zuby, pološílená strachem se podívala nahoru do rozzuřené tváře svého manžela.

* * *

„Jak jsi mohla?!“ zakřičel na ni. Nalevo, kousek od ní, vybuchla země, což ji přinutilo ještě více se schoulit před jeho hněvem. „Jak ses mohla opovážit udělat takovou hloupost?!“
„Luciusi…“
„Mlč,“ zařval nepříčetně, „nikdo ti nedal slovo! Jak jsi mohla být tak pošetilá,“ vybuchla zem zprava, „ a pošpinit svým činem pověst celé naší rodiny?!“
„Ale já…“
„A jak,“ sprška hlíny se tentokrát rozlétla přímo před ní, „jsi mohla být tak neskutečně pitomá a OHROZIT SVOJÍ SLABOMYSLNOSTÍ I NAŠEHO SYNA!!!“
„Nechtěla jsem…“
„VYSVĚTLI TO!!!“
Narcisse vyschlo v hrdle. Náhle jí nenapadaly žádné argumenty, nic, čím by mohla Luciuse obměkčit. Ruce se jí roztřásly. Po zádech jí stékala chladná kapka potu. Nemohla myslet, nemohla se schovat, nemohla nic. Cítila jen, jak se jí svírá hrdlo, jako by jí na něj pomalu šlapala něčí těžká bota. Zaplavila ji panika. A strach.
Draco se rozplakal.
Lucius teprve teď vypadal, jako by si uvědomil přítomnost malého dítěte. Plameny hněvu v jeho očích trochu ustoupily.
„Vysvětli své chování!“ vyštěkl a namáhavě oddechoval, jak ho předchozí křik vyčerpal.
Narcissa se nervózně pokoušela uklidnit plačícího chlapce, kterého rozrušila hádka rodičů. Bála se, aby jeho pláč Luciuse nenaštval ještě víc, bylo-li to vůbec možné. Konečně se Draco trochu utišil. Během těch několika vteřin se však Narcisse podařilo trochu zchladit, takže ze sebe byla schopná vykoktat souvislou větu.
„Já jsem mě…měla strach o… o Draca,“ vychrlila ze sebe roztřeseně.
„Vážně? Nevypadalo to tak!“
„Nechci, aby se z něj stal vrah,“ rozeštkala se Narcissa. „Pán zla… on mi ukázal…“
„Ano, ukázal ti, co se stane těm, co mu překážejí. To´s snad nevěděla? Neříkej mi, žes byla tak bláhová, aby sis neuvědomila, že se…“
„Ale já nechci, aby tyhle věci musel dělat on, aby o něm bylo rozhodnuto, když mu je sotva jeden rok! Draco je ještě moc malý!“
„Nikdo po něm taky nechce, aby teď šel někoho mučit, Cisso,“ řekl jí Lucius klidným hlasem, ač stále ne bez hněvu.
„Já vím, že zatím ne. Ale bála jsem se, že nám ho někdo sebere…“ podívala se uslzenýma očima nahoru na svého manžela.
„Pán nám našeho syna nesebere, pouze ho bude občas kontrolovat a možná i učit, aby v něm jednou nalezl svého pomocníka. Ale ty…“ z Luciusova pohledu opět vyšlehl plamen, „jak jsi mohla chtít s ním utéct? To nevíš, že před Pánem se nikam neschováš?!“
„Myslela jsem…“
„Právě, žes nemyslela, Cisso. Kam bys vůbec šla? Schovala by ses u své sestry? Ta by ti azyl neposkytla. Chtěla jsi snad prchnout do Děravého kotle? Do Prasinek? Na ministerstvo? Nebo,“ dokončil výsměšně, „jsi se chtěla vydat na milost tomu idiotovi Brumbálovi?“
Narcissa zahanbeně mlčela. Lucius právě vyslovil její myšlenku, ve kterou vkládala takovou naději. Brumbál mohl být hlupák, ale byl by jim užitečný. Jeho schopnosti někoho ukrýt byly dobře známé.
„To snad ne,“ vydechl Lucius nevěřícně, „tys vážně chtěla…“
„A proč ne,“ vybuchla Narcissa, vyburcovaná jeho výrazem. „Brumbál by nám dal potřebnou ochranu. Nenutil by nás dělat…říká se, že ani Pán zla nenalezne ty, co…“
Náhle se chytla za hrdlo, opět jí došel kyslík. Tentokrát to však nebylo hrůzou, dobře si všimla, jak Lucius mávl hůlkou.
„Kdopak říká takové věci?“ zeptal se jí se zúženými zorničkami, zatímco marně lapala po dechu. „Nikoho neslyším,“ rozhlédl se kolem udiveně, když se Narcissa svírala za rudnoucí krk. „Asi se ti něco zdálo, měla bys na to zapomenout, drahá,“ řekl rozmarně. Ještě chvíli pozoroval její souboj s účinky zaklínadla, než ho ukončil.
Narcissa prudce oddychovala, pocítila nový příval strachu, jako by to byl nějaký jed. Přesto se ještě naposled odhodlala k zoufalému kroku.
„Nech nás jít, Luciusi. Pojď s námi, opustíme Anglii, budeme žít v klidu někde daleko odsud…“
Její manžel však jen zavrtěl hlavou, ani se nenamáhal znovu použít zaklínadlo.
„Ne, Cisso, nikdy bychom nebyli v bezpečí, ať už si namlouváš, co chceš. Pán Zla tuhle válku vyhraje, ovládne kouzelnický a v mžiku i mudlovský svět. A potom… nechceš snad být na straně poražených, nebo ano? Chceš, aby tam byl i Draco?“
Strana poražených. Mrtvé děti. Krev…
Lucius zavrtěl hlavou.
„Vidím, žes to stále nepochopila. Bude třeba ti to trochu ozřejmit. Pozoruj a uč se, Cisso…“
Přistoupil k ní, vzal její hlavu do dlaní. Překvapeně zvedla oči.
Políbil ji, hluboce, jemně a něžně. Ještě jemněji vymanil Draca z jejího sevření. Než si to uvědomila, byl už opět několik kroků od ní.
„Pšt, maličký,“ řekl tiše, jediným latinským slovem na něj seslal magický spánek a položil ho do trávy.
„Ne…“ šeptla Narcissa ve zlé předtuše.
„Pozoruj a uč se,“ zopakoval Lucius. „Mám tě moc rád, Cissy…“
Pevně oběma rukama sevřela mříže za sebou v očekávání toho, co přijde.
„CRUCIO!“

* * *

„CRUCIO!“ ozvalo se už po několikáté.
Ještě se nestačila ani pořádně vzpamatovat z předchozí kletby a už se zase svíjela v křečích. Křičela, chroptěla, ječela, sedřenými prsty škubala trávu kolem sebe. Pod kůži se jí zabodávaly rozžhavené jehly, do rukou, nohou i tváří se jí zakusovali jedovatí hadi. Už jí docházely síly, přestávala vnímat svět kolem sebe, viděla jen černo a černo a cítila jen bolest, když…
Bolest ustala.
Ještě nějakou dobu sebou škubala, jak následky kletby odeznívaly, a pomalu přicházela víc a víc k sobě. Uvědomovala si, že jí na rameno stéká něco teplého a že ji tupě bolí hlava. Nejspíš si ji rozbila, když narazila do železné mříže. Zůstala ležet na zemi. Chtělo se jí strašně spát, když…
„Enervante.“
Kouzlo ji trochu probralo. S námahou se vzepřela do sedu. Před sebou spatřila Luciusovy boty. Už se ani nepokoušela podívat se na něj. Slyšela jen jeho slova.
„Tohle byla lekce, Cisso. Víš, že miluji tebe i Draca. Kdyby vás dva měl Pán Zla zabít, protože by vás neshledal dostatečně loajálními…“ cítila, téměř viděla, jak mu přes tvář přeběhl stín.
„Vstaň,“ řekl měkce.
Neuposlechla, neměla na to dost energie.
„Řekl jsem vstaň,“ zopakoval ostřeji. „Hned,“ dodal, když se neměla k plnění jeho rozkazu.
Opřela se o mříže a apaticky se vyškrábala na nohy. Už ani nevnímala, že za nimi leží svět, ve který vkládala takovou naději, svět, který se jí nenávratně rozplynul mezi prsty jako kouř.
Svoboda.
„Nenechám vás znova ohrozit,“ řekl Lucius přísně. „Je potřeba, aby sis svojí lekci zapamatovala, Cisso.“
Neviditelné provazy ji připoutaly k bráně. Dal jí napít povzbuzujícího lektvaru, ani netušila, kde ho vzal. Hlava se jí pročistila. Celé tělo ji bolelo, ale její vnímání bylo stoprocentní. A přestože měla pocit, že už nikdy se nebude ničeho bát, náhle shledala, že se zmýlila. Lucius měl pro ni připraveno ještě něco. Řekl, že si tohle bude pamatovat, takže věděla, že bude.
Lucius vždy držel své slovo.
Stále jí však nedocházelo, co by mělo přijít dál.
Znervózňovalo ji to.
Lucius opět pozvedl hůlku. Narcissa se zamračila, protože pořád neviděla řešení rébusu.
Luciusovy rty se pohnuly. A náhle zahlédla konec labyrintu…
„Ne,“ vykřikla zoufale, zatímco vzduchem prolétl paprsek mučící kletby.
Nebyla však mířená na Narcissu.
Draco se s výkřikem probudil ze spánku.

* * *

Luciusova kletba trvala možná deset, patnáct vteřin, ale byly to nejdelší vteřiny Narcissina života. Její sluníčko…její syn…kvůli ní! Kvůli její hlouposti!!!
„Pšt, no tak, už bude dobře,“ tišil Lucius plačícího chlapce , zvedl ho ze země a přivinul k sobě, do záhybů svého teplého pláště. Došel si pro koště, které leželo několik kroků od něj, a přehodil přes něj nohu. Takto připraven k odletu, otočil se k Narcisse. Sejmul z ní poutající kouzlo a promluvil na ni.
„Já se teď vrátím s Dracem domů. Nebudu z domu pryč déle než hodinu, při troše štěstí to nikomu z hostů nepřijde divné a Pán se nedozví, co se tady stalo. Ty si pospěš, pokusím se vymyslet nějaký důvod, proč jsi tak spěšně odešla. Dej si do pořádku šaty a přijď tak rychle, jak jen to stihneš, snad už chápeš, jak je to důležité,“ roztřásl se mu hlas bolestí.
Němě přikývla hlavou.
„Nezklam mě,“ vydechl Lucius a hodil jí k nohám hůlku.
Opět přikývla.
Když se koště s oběma členy její rodiny ztratilo ve tmě, zvedla ze země hůlku. Poté se rozeběhla po cestě mezi stromy.
Nepřemýšlela, neuvažovala, nelitovala sebe ani toho, co se stalo. Už se ani nebála. Neměla chuť vzdorovat.
Zlomili ji.
Poslechla rozkaz. Běžela jako tupý stroj.
Musí být doma a bavit hosty.

* * *

Přesně za čtyři měsíce padl Pán Zla. Lucius se málem dostal do potíží, ale díky slavné pověsti svého rodu, hrdému vystupování, několika dobře mířeným úplatkům a výhružkám, všechno ustál. Konečně se po dvou měsících neklidného spánku vrátil domů kompletně očištěn od všech obvinění.
Narcissa byla šťastná. Byla ráda, že muž, kterého milovala, vyvázl z nebezpečí, jež mu hrozilo. Poblahopřála mu k tomuto úspěchu.
Luciusův vliv v kouzelnickém společenství rostl. Měl známé na významných postech, peníze a dost materiálů, aby mohl případně nepohodlné lidi vydírat. Byl váženou osobností, obdivovaný mnoha ženami i muži pro svůj vzhled, postavení i vznešené, aristokratické vystupování.
Lucius se rozhodl přebudovat svůj rodinný dům. Dal přistavět nové křídlo, rozšířil komnaty, zřídil nový sál, kde se daly podle potřeby pořádat plesy. Narcissa se pro změnu pustila do zvelebování interiérů a zahrady, která se rozšířila o několik fontán, pohodlných zákoutí a malé famfrpálové hřiště pro jejího syna.
Díky přestavbě domu si Lucius a Narcissa zřídili oddělené ložnice. Seznali to tak příjemným a pouze občas zavítali do své bývalé místnosti. Ta teď často zůstávala prázdná, jak se jejich návštěvy stávaly řidšími a vzácnějšími. Malý Draco rostl a jeho magické schopnosti se rychle rozvíjely.
Domácnosti Malfoyových závidělo mnoho obyčejných kouzelníků. Byla to po všech stránkách šťastná rodina.

* * *

„Znovu.“
„Expelliarmus!“ zvolal devítiletý Draco, ale jeho matka zůstala stát bez pohnutí.
„Expelliarmus!“ zakřičel ještě jednou, ale přesto se nic nestalo.
„To prostě nejde,“ řekl naštvaně a odhodil hůlku do kouta místnosti.
„Draco…“
„Ne a ne! Ať si to cvičí někdo jiný, mě už to nebaví! Nemáte žádné právo nutit mě učit se tohle stupidní kouzlo! A teď, když mě omluvíš,“ dodal s úšklebkem, „tak si půjdu zahrát famfrpál.“
Zvedl hůlku a měl se k odchodu, když…
„Expelliarmus,“ vyřkla Narcissa kouzlo a Dracova hůlka přistála v její ruce.
„Colloportus,“ zavřely se dveře těsně Dracovi před obličejem.
Otočil se, ve tváři se mu mihl výraz strachu, ale hned ho vystřídalo opovržení a pohrdání.
„Dětské triky, matko? Jestli sis nevšimla, jsou tu ještě jedny dveře…“
Paprsek ho srazil na kolena. Zmlknul.
„Naše hodina končí až za pět minut, Draco,“ usmála se matka.
„Na hodinu ti kašlu!“ vyprskl Draco. „Nebudu tady máchat hůlkou jako idiot a blábolit ešpelirmus jako nějaký…“
„Nech toho, Draco!“ varovala ho nebezpečně Narcissa. „Dovoluješ si příliš.“
„Nech toho, Dlako, dovojuješ si…“ zapitvořil se Draco, než jeho slova ukončilo bleskové Sillencio.
„Tvůj otec řekl, že do večera budeš tohle kouzlo umět,“ přivřela oči Narcissa. „Říkal, že jeho syn není žádný hlupák, aby nedokázal obyčejné odzbrojovací zaklínadlo. Nedopustím, abys byl vystaven otcovu hněvu, Draco. Ty se to naučíš. Tvoje dětinské odporování nás zdržuje, chováš se jako hlupák. Je čas na jistou lekci, můj chlapče.“
Přes tvář jí přeběhl bolestivý výraz.
„Pozoruj a uč se. Mám tě moc ráda, Dráčku…“
Dracovy oči se rozšířily, když z úst své matky zaslechl neúprosná slova mučící kletby.

* * *

THE END


Za beta-read velmi děkuji Jasmine!